Příběh začíná v roce 2059. Devatenáctiletá Paige Mahoneyová pracuje v londýnském kriminálním podsvětí, kde působí jako jakási „spojka“ či „posel“ — je krajinochodec, zvláštní typ jasnovidce, a díky svým schopnostem se dokáže vnořit do mysli druhých lidí. Žije v represivním režimu Scion, kde páchá velezradu už jen tím, že dýchá. Jednoho dne se její život navždy změní. Je přepadena, unesena a převezena do někdejšího Oxfordu, města, které před dvěma sty lety zmizelo z map. Tam je Paige vydána na milost a nemilost Strážci, nejkrásnější, ale zároveň nejděsivější bytosti, jakou kdy potkala…
O Kostičasu jsem dlouho četla
na všech možných stránkách o knihách apod. Mnohým se toto dílo moc líbilo,
druzí byli zklamáni. Do jaké skupiny já patřím?
Kdybyste mi tuto otázku položili někde okolo 20 % příběhu, asi bych se
přikláněla k tomu, že jsem zatím spíše zklamaná. Začátek byl zdlouhavý,
zmatený a některé úseky mě ale vůbec nebavili. Poté se příběh skvěle rozjel,
byl napínavý, plný akce a tajemství. Se slovníčkem slov jsem si po čase
porozuměla a vše šlo dobře. Takže ano, patří k těm, co mají Kostičas
rádi.
Jak můžete vidět v anotaci, příběh se odehrává v budoucnosti
v Londýně a Oxfordu. Popis, jaký nám představila autorka, byl dokonalý
pro obě zmíněná města. Zvláště pro Oxford, u kterého ukázala tu
tajemnost a moc nad životem a smrtí. Rozhodně dokázala vše do detailu
popsat tak, aby si čtenář vše skvěle představil a slintal touhou být na tom
místě. Co se dále týče popisnosti, spisovatelka nešetřila fantazií ani u
typů jasnovidců, z čehož jsem měla ohromnou radost. Představila nám
jejich cizí názvy a nadpřirozené schopnosti, kterými oplývali. Celkově svět
vidoucích pečlivě představila, tam kde bylo zapotřebí, a nalákala čtenáře
na mnoho záhad, které se s tímto tématem pojí.
Atmosféra v knize byla několikrát nervy drásající.
Londýn se stal symbolem moderního a krutého jednání s těmi, kteří
byli jiní, a nezáleželo na tom, že se nejednalo o zlé bytosti. Oxford byl
typickým mystickým místem, kde ale nic nebylo dobré. Historie
z něho sice dýchala na každém rohu a to nejen z jeho
architektury, ale skrýval ještě horší osud než Scionský Londýn.
„Takže kdybys do téhle
místnosti přišel zraněný,“ řekla jsem, „mám tě nechat umřít?“ „Ano.“ Lhář
jeden. Slova, která ze mě vzápětí vypadla, jsem nestihla včas spolknout. „Tak
zrovna tenhle příkaz mile ráda uposlechnu.“
Dále se mi v Kostičasu líbila ta různorodost, kde existovali
pekelně zlí lidé a navíc i příšery, které byly řádně krvežíznivé a
masožravé. Palec nahoru Shannonová! V Londýně se nacházeli lidé bez
schopností jasnovidectví tak strašně zlí a podlí, že by se jim jen tak
někdo nevyrovnal. V Oxfordu se nacházeli velice zvláštní lidé-bytosti
(Strážce patřil k jejich rodu), kteří byli možná na pohled podobní lidem, ale
uvnitř to byli bezcitní netvoři (ale výjimky se našly!). Příšery, které
napadali toto město, byly jen lehce popsány a já doufám, že druhý díl tuto
skutečnost napraví.
Jak jsem se již zmínila, v knize, a to myslím v druhé polovině,
se to akcí jen hemžilo. Na každém rohu na naše hrdiny číhalo nějaké to
překvapení a většinou pěkně nemilé. O napětí, akčnost, překvapení tu není
nouze. Na druhou stranu se zde našlo několik okamžiků, které byly plné
touhy po svobodě, věrnosti, lásce, viditelnosti, důvěře, přátelství, rodině a
chtíči někam patřit. Vzhledem k situacím, jaké Paige zažila, ji
naprosto chápu, že toužila po těchto věcech.
Samozřejmě jak už to bývá, ani romantika se tomuto dílu nevyhnula.
Za sebe mohu říci, že jsem ráda, že jí tu tolik nebylo a dočkali jsme se jí až
téměř samotném konci. Ještě dodám, že se tu nekonal žádný milostný
trojúhelník. Možná Paige byla na pochybách, ale žádná rivalita dvou mužů.
Juhůů!
„Už mi důvěřuješ?“ zeptal se.
„Měla bych?“ „To ti nepovím, Paige. V tom právě důvěra spočívá. Že nikdy nevíš,
jestli můžeš důvěřovat.“ „Pak ti důvěřuju.“
V rámci postav bych ráda zmínila hlavní hrdinku a vypravěčku Paige,
která mi opravdu moc sedla. Byla přesně taková správná, sarkastická, odvážná,
tvrdohlavá a hodná. Její vtipné přestřelky s ostatními postavami
byly osvěžující a na daná místa se hodily. Dále určitě stojí za zmínění Strážce,
který byl ztělesněním kladných i záporných vlastností. Celá jeho podstata byla
opředena tajemnem, nebezpečím, chtíčem a každá čtenářka musela po tomto mužském
jistě toužit. Už od začátku jde tušit, jaký bude, ale jsme přesvědčená, že nás teprve
jaksepatří překvapí.
Teď zbývalo jediné — důvěřovat
sama sobě.
Knihu bych určitě doporučila všem, kteří mají rádi tajemství, svět
jasnovidců (který pro mě byl rozhodně novinkou) a čas a chuť zažít
nebezpečné dobrodružství.
pěkná recenze. jsem moc ráda, že se ti kniha po tom začátku přece jen zalíbila :-) nemůžu se dočkat Vidořádu a doufám, že nás nezklame :-)
OdpovědětVymazatděkuju :) no moc se těším na druhý díl! musí to byt min. stejně dobré jako jednička
Vymazat