Malouše svět knih: Papírová města (John Green)

Po úspěchu románů Hvězdy nám nepřály a Hledání Aljašky vychází nyní v českém překladu další dílo veleúspěšného autora Johna Greena, který si i u nás bleskurychle získal početný fanklub. Hrdinou je Quentin Jacobsen, normální, tak trochu bojácný kluk, který má od dětství rád nespoutanou Margo. Ta mu pak jednoho dne nečekaně zaklepe na okno a vtáhne ho do podivuhodného dobrodružství. Když dívka další dny ve škole chybí, Quentin začne pátrat a brzy si uvědomí, že pro něj zanechala určité stopy. Znal vlastně Margo? A co jsou papírová města, s nimiž se nyní stále setkává? Oblíbený autor přináší brilantní příběh nabitý upřímnými emocemi, který nenechá čtenáře chladným.

Město je z papíru, ale vzpomínky ne.

Papírových měst jsem se nemohla dočkat. Bylo to moc fajn čtení, ale očekávala jsem toho asi více, než jsem dostala. Kniha je rozdělena na prolog a 3 části – provázky, tráva a plavidlo a ty části obsahují očíslované kapitoly. Vypravěčem PM je maturant Quentin. Styl psaní je typicky Greenovský, mnoho citátů, metafor a pořádných dávek vtipů.

Sám jsem ale nehrál, protože mám hudební hluch toho druhu, jaký se obvykle spojuje spíš s hluchotou skutečnou.

První část (Provázky) se mi líbila nejvíce. Seznámíme se tam se všemi hlavními hrdiny a tato část má spád. Neustále se tam něco děje a člověk žasne. Druhá část (Tráva) už tak dobrá nebyla. Přišla mi zbytečně roztahaná, trochu nudná, často se v ní nic nedělo, až jsem si říkala, kdo za JG ten úsek napsal? Třetí část (Plavidlo) zase vše napravila. Autor nás hodil do ujetého, šíleného, zábavného, moc povedeného roadtripu. První a poslední část se mi velice dobře četla, o druhé to říci nemohu. S tou jsem docela bojovala.

V celém díle dominují vtipné a neotřelé hlášky klučičího tria, které byli k nezaplacení! Ještě teď se tlemím nad některými pasážemi a kroutím hlavou, jak někdo něco takového mohl vůbec vymyslet.

„Mluvit s opilcem je jako mluvit s hrozně šťastným tříletým dítětem, co má těžce poškozený mozek."

Moc se mi líbily detektivní prvky v příběhu. Všechny stopy, které autor vymyslel a vložil do úst Margo, byly originální, skvěle promyšlené a dokonale do sebe zapadaly a navazovaly na sebe.

Půjdeš do papírových měst. A nikdy se už nevrátíš.

Co se týče konce a toho jak PM dopadla.. Já jsem spokojená. Je to takový ten druh otevřeného konce, který mnoho lidí odsoudí a druhou půlku potěší. Je to otevřený konec, ale i tak trochu uzavřený. Neumím si představit, že by to skončilo nějak určitě. Otevřený konec? Rozhodně!

Ale představovat si, že jsem někdo jiný, nebo že svět je jiný, je jediný způsob, jak se někam dostat. Je to stroj, který zabíjí fašisty.

V příběhu hlavně dominuje přátelství, láska, city, chtíč po poznání světa a sebe samotného. Touha po pochopení lidí a jejich vnitřních pocitů. JG opět dokázal napsat UPŘÍMNÉ dílo. Jako třešničku na dortu zde nalezneme mnoho metafor, která nejednoho člověka donutí k zamyšlení se nad svým životem.

Odešla jsem jediným způsobem, jakým se odejít dá. Odtrhneš život najednou – jako náplast.

Nemohla jsem si odpustit knihu neporovnávat s Hvězdami a Aljaškou. Hvězdy pro mě budou vždy něco speciálního. Aljaška je na tom podobně. Města jsou na poslední příčce. Dále jsem měla pocit, že Aljaška a Města mají mnoho společného. Jistá podobnost tu byla. Touha po poznání, hledání svého snu, touhy či přání. Po prvních několik stránek měst mi přišlo, že čtu Aljašku.. nějaké podivné části, které v ní jaksi chybí.

A na závěr něco k postavám. Autor má skvělý smysl pro vytvoření reálných, lidských postav. Žádní vyumělkovaní a dokonalí hrdinové.

Quentin byl nudný a ustrašený kluk. Poté, co došlo k rozvoji jeho osobnosti, bylo to s ním lepší, ale stejně mi celkově nesedl. To samé bych mohla říci o Margo.

„Quentine? Co tady sakra děláš?“ Chtěl jsem přestat čurat, ale samozřejmě to nešlo. Čuraní se podobá dobré knížce v tom ohledu, že jak člověk jednou začne, už je hodně, hodně těžké skončit.

Margo byl šílená osoba. Podivným způsobem jsem ji obdivovala a na druhou stranu nesnášela.

Margo odjakživa milovala záhady. A během toho všeho, co se odehrálo poté, jsem pořád musel myslet na to, že je možná milovala tolik, až se jednou z nich sama stala.

Ben s Raderem jsou frajeři! Radar a jeho komplex z rodičů, kteří mají sběratelskou úchylku a Ben, který měl vtipnou a omezenou slovní zásobu. Slovo „kočička“ bylo v jeho slovníku na prvním místě, až s tím byl chvílemi otravný, ale mile otravný.

Shrnutí z GR:
Příběh byl dobře promyšlený a konec se mi líbil, ALE hlavní postavy Q a M mi vůbec nepřirostli k srdci, celkově mi nesedli. Ben a Radar byli super. Dále jsem se vůbec nemohla začíst do prostřední části příběhu..
1. část byla super, tak na 5*.. 2. část naprosto stagnovala a více méně byla směsicí nudy (krom části s párty) a nic nedění - 2,5*, poslední část mě zpět vtáhla do děje, 4*..
Celkově to bylo čtivé, tak nějak Greenovské.. dalo se to čekat.
Mnoho pěkných metafor, při kterých jsem se sama zamyslela nad svým životem, ale k celkovému dojmu a plnohodnotnému čtení tomu něco chybělo.

... “Je to, jako když má člověk v sobě trhliny. Jako by tam měl nějaké zlomy, kde věci k sobě tak docela nesedí.“

„To se mi líbí,“ řeknu. „Nebo jako trhliny v trupu lodi.“

Ukázky z knihy: