Malouše svět knih: Hon (Andrew Fukuda)

Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi?

Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich!
Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk.

Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal.
Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější...

Po této knize jsem koukala už nějaký ten pátek, ale kdykoliv jsem se pro ni rozhodla zajít, neměli ji. Co mě na ni lákalo? Anotace! Chtěla jsem ochutnat upíří svět bez všech těch romantických a pozitivních prvků typu „Upíří mají i kladné vlastnosti. Jsou mezi nimi tací, kteří by člověka nechali žít.“ A Hon v tomto směru moje očekávání rozhodně splnil.

Obsahuje pojmenované, celkem dlouhé kapitoly, které se dále dělí na odstavce podle tématu. Vypravěčem je mladý chlapec a hlavní postava Gen. Příběh je napsán velice lehce, čtivě, s nechutnými pasážemi a bohužel i s pár nelogičnostmi.

Když bych měla příběh rozdělit, bylo by to na dvě části. V první části nás Gen seznamuje s pravidly přežití mezi upíry a jeho životem. V této části autor ukázal svůj smysl pro detail a popisnost. Možná spoustu čtenářů začátek příliš nenadchne, ale stojí zato pokračovat. Děj se postupně rozvíjí a to k lepšímu. Naopak druhá část nemá skoro žádné popisné odstavce, zato spoustu akce a napětí, které Vás vyšťaví.

Autor dokázal vytvořit velice zajímavý a originální svět, kde lidé nejsou nazývání lidmi ale glupany a jsou opravdu vzácní. Krvelačné bestie (upíři) se nazývají lidmi a jejich chování je opravdu zvláštní. Nepoužívají mimické svaly a místo smíchu se škrabou na zápěstí, neustále slintají a mají dokonce takové vychytávky, jako jsou spací háky upevněné na stropech jejich domů. Takže žádné rakve či krásná diamantově se třpytící kůže na Slunci. Oni jsou skutečnými zabijáky, kterých by se každý měl obávat, a právě tyto odlišnosti dávají celé knize kouzlo.

„…Všechny tréninkové aktivity se ruší. Kdo taky potřebuje trénink, prostě je dožeňte a snězte.“ Vytahuje si rukáv, jako když had stahuje kůži, a požitkářsky se škrábe na kostnatém zápěstí.

Co se týče konce, tak ten pro mě byl, stejně jako celý děj, nepředvídatelný. Samotný konec byl prostě WTF? Pohlcující, morbidní, neuvěřitelný a nelíbí se mi, protože musím čekat na další díl!

Gen je člověk a rozhodně to ve světě příšer nemá lehké. Stačí jedno jediné malinké zaváhání, vybočení z řady naučených rysů chování a je po něm. Je hodný, zamilovaný a obětavý. Oblíbila jsem si ho a jako vypravěč byl skvělý.

Je to zvláštní, jak vás v životě nakonec vždycky zradí ty krásné věci.

Zář mi vadila. Nebyla mi vůbec sympatická a přišla mi celkově něčím falešná. Tajemství jejího původu bylo předvídatelné od začátku. Co se jí musí přiznat, je opravdu chytrá a na konci mi ji bylo upřímně líto.

Rodiče ji naučili dvě věci. Vtloukli jí je do hlavy. Tou první bylo přežití: nejen základy, nýbrž i detaily, přesné postupy pro každou situaci, v níž by se mohla ocitnout. Tou druhou byl život: jeho důležitost, jeho vzácnost, povinnost přežít a nedovolit, aby skončil předčasně.

Bylo to mrazivé počteníčko, napínavé, akční, krvavé, nechutné. Možná jsem toho čekala víc, ale i tak to bylo dobré čtení! Závěr knihy byl super. Rozhodně se těším na pokračování. :)